Proč jedničkáři pracují pro trojkaře?

Cesta k úspěchu vede přes odolnost a talenty, ne přes známky

V naší společnosti a zejména ve školství stále přežívá mýtus, že jedničky na vysvědčení jsou automatickou vstupenkou k úspěšné kariéře. Realita trhu práce a příběhy úspěšných vizionářů však často ukazují opačný trend: systémem podceňovaní „trojkaři“ nezřídka končí jako zakladatelé firem, kteří zaměstnávají bývalé premianty. Píše o tom i Robert Kiyosaki ve své geniální knize Proč jedničkáři pracují pro trojkaře a dvojkaři pracují ve státní správě. Moc dobře si pamatuju, jak nám stejnou věc před maturitou říkala naše češtinářka na gymnáziu, skvělá paní profesorka Smékalová. Zmiňovala, že v životě to často trojkaři, kteří se museli ve škole různě protloukat, dotáhnou dál.

Proč tomu tak je? Odpověď najdeme v tabulkách školní inspekce, ale v psychologii odolnosti, práci s chybou a včasném rozpoznání vlastních talentů.

Past výkonnostního školství a "hodné děti"

Naše školství je často nastaveno na výkon a konformitu. Když jsme spolu s Radkou Jirkovskou psali knihu Vyber (ne)správně, hodně jsme se při rozhovorech s učiteli i rodiči setkáváli s důrazem na výkonové testy a měření inteligence. Ty ale postihují jen zlomek lidského potenciálu. Děti, které v tomto systému excelují a nosí samé jedničky, si často zvyknou na to, že úspěch přichází snadno skrze plnění zadaných úkolů. To může vést k tzv. fixnímu nastavení mysli – strachu z chyby, protože chyba by znamenala ohrožení identity „toho chytrého“.

Povídal jsem si o tom včera v Praze v budově ministerstva školství s partou skvělých osvícených ředitelek škol. Zaznělo tam, že trojkaři jsou systémem nuceni se s chybou a neúspěchem potkávat denně. „Trojkaři se naučili chybovat, selhávat a s chybou pracovat,“ zaznělo v naší diskusi nad tématem kariérového koučinku. Tato zkušenost buduje psychickou odolnost (resilienci), která je pro život a případně i pro podnikání klíčová. Zatímco jedničkář se může v prvním skutečném risku zhroutit, trojkař je na „nepřízeň osudu“ trénovaný už od základní školy.

Talenty vs. známky: Kdy se z raubíře stává logistik?

Kniha Vyber (ne)správně zdůrazňuje, že každý z nás má unikátní kombinaci talentů, které škola často nedokáže podchytit. Krásným příkladem je příběh malého Karlíka: v jedné školce ho označí za raubíře, protože rozebírá autíčka, zatímco v druhé v něm vidí budoucího skvělého mechanika. Právě schopnost vidět talent tam, kde školní systém vidí „problémové chování“, je klíčem k budoucí spokojenosti.

Pokud se dítě ve škole nudí nebo mu určité předměty nejdou, nemusí to znamenat nedostatek inteligence. Může jít o vyhraněný typ osobnosti – například praktický typ, který potřebuje vidět hmatatelný výsledek, nebo podnikavý typ, který přirozeně hledá cesty k zisku a efektivitě tam, kde ostatní jen plní zadání. Mnoho úspěšných IT firem založili právě ti, kteří na gymnáziu „prolézali“ s odřenýma ušima, ale ve volném čase rozebírali kód nebo stavěli sítě. Mimochodem, Steve Jobs, Bill Gates i Mark Zuckerberg mají jednu věc společnou: nedostudovali vysokou školu.

Růstové nastavení a role moderního hodnocení

Změna musí a může přijít v hlavě rodičů i učitelů. Nové metodiky hodnocení se snaží odklonit od prostých známek směrem k hodnocení zaměřenému na růst. Cílem je, aby dítě vědělo, v čem „přesahuje očekávání“ a kde jsou jeho silné stránky, místo aby se jen bálo, že z jedničky bude dvojka. Pro rozvoj je už od dětského věku klíčová kultura zpětné vazby, která se nezaměřuje na kritiku minulosti, ale na budoucí potenciál.

Propojení kariérového koučinku a poradenství do výuky už od samotného počátku školní docházky je cestou, jak pomoci dětem pochopit jejich vlastní hodnotový systém dříve, než vyjdou do světa dospělých. Jak trefně poznamenal John Lennon: „Když se mě ve škole ptali, čím chci být, napsal jsem: šťastný. Řekli mi, že jsem nerozuměl úkolu, a já jim řekl, že oni nepochopili život“.

Autor: Mgr. Ladislav Koubek, MBA