#SUPERSCHOPNOSTI: Když nám AI poradí, kdo za nás rozhodne?

Představme si studenta, který přijde za kariérovou poradkyní s překvapivě jasným závěrem.

„Půjdu na práva. AI mi napsala, že se tento obor ke mně nejvíce hodí.“

„Co tě na nich láká?“ zeptá se poradkyně.

„To právě nevím. Ale zadal jsem do AI svoje vlastnosti a to co mi napsala mi docela sedělo.“

Zdá se vám to absurdní? Ale takové situace nastávají v praxi čím dál častěji. Student dostal radu, která zní přesvědčivě a pocítil klid,

Ví ale, proč by si měl vybrat právě tuto cestu? A dokáže si představit, co ho při studiu a po něm při výkonu této profese čeká?

Automatizační kognitivní zkreslení může způsobit, že člověk věří více úsudku umělé inteligence než svému vlastnímu. Upřednostňování algoritmů způsobuje, že člověk považuje algoritmus za více nestranný a kompetentní než svou vlastní mysl.

Hledat ulehčení práce v delegování na technologie nám pomůže zvýšit výkonnost, nutné však je zamyslet se nad tím, co můžeme delegovat a jaké úkony si ponechat u sebe. V rozhodování o své vlastní budoucnosti je to klíčová dovednost.

Kdo má při rozhodování o našem životě poslední slovo?

Rozhodovat sám za sebe neznamená být na všechno sám

Psychologie pro tuto schopnost používá slovo autonomie.

V běžném životě to znamená, že rozumíme tomu, co děláme a proč. Můžeme si nechat poradit, požádat o pomoc a přijmout doporučení. Pořád ale víme, z jakých důvodů jsme si danou cestu vybrali.

Student si klidně může vybrat školu, kterou mu doporučili rodiče.

Důležité je, zda dokáže říct: „Tahle možnost mi dává smysl, protože…“ A doplnit své vlastní důvody.

Také ve škole potřebujeme pravidla a jasná zadání. Učitel může vysvětlit, k čemu úkol slouží, vyslechnout žáka a nabídnout mu volbu tam, kde je pro ni prostor.

Při výběru školy to může vypadat jednoduše: termín přihlášek je pevný, rodina má určité finanční a dopravní možnosti a některé obory vyžadují konkrétní předpoklady. I tak ale zbývá velký prostor pro to, na čem studentovi záleží a co si chce o možnostech zjistit.

Sebejistá odpověď může ukončit rozhovor příliš brzy

Rada AI může přinést úlevu. Z nepřehledné nabídky vytvoří seznam a z nejasných pocitů souvislý text. Takovou pomoc bychom neměli podceňovat.

Problém nastává, když doporučení začneme používat jako hotové rozhodnutí.

Podobně může působit věta rodiče „Ty jsi přece vždycky byla na jazyky“ nebo výsledek testu, který student přijme jako návod, čím nebo kým má být.

Rozhovor v takovém případě skončí právě ve chvíli, kdy by měl pokračovat.

Každý takový závěr potřebuje doplňující otázky. Co konkrétně znamená „jde mi komunikace“? Baví mě vystupovat před lidmi, naslouchat jednomu člověku, psát, vyjednávat, nebo vysvětlovat složité věci? V jakých situacích se mi to daří? A co zatím vůbec neznám?

AI může ukázat další možnosti a pomoci připravit otázky. O tom, co student skutečně zažil, co ho těší a co mu vyhovuje, si s ním ale potřebujeme promluvit. Potřebujeme mu klást správné otázky, které ho donutí k hlubšímu přemýšlení. Bez toho může doporučení znít přesně, a přesto se s jeho životem míjet.

Doporučení je začátek zkoumání, ne jeho konec

Pokud AI navrhne například práva, nemusíme její doporučení hned přijmout ani odmítnout. Můžeme ho vzít jako možnost, kterou si teprve ověříme.

„Možná mě přitahuje hledání a obhajování důvodů. Možná mám rád férové jednání a spravedlnost. Jak si ověřím, jestli mě baví také dlouhé čtení, přesné formulace a hledání opory v pravidlech?“

Student může porovnat studijní plány, navštívit den otevřených dveří nebo mluvit s člověkem z oboru. Stejný zájem ho přitom může dovést také k práci ve veřejné správě, novinařině nebo jinému oboru. Jsou to možnosti k prověření, nikoli nové automatické doporučení.

Právě na takovém rozhovoru stavíme také naše programy Kam na střední? a Kam na vysokou?.

Poradce se studentem projde výsledky diagnostiky a propojí je s tím, co už student zažil, co ho baví a jaké má možnosti. Společně hledají obory, jejich propojení i různá zaměření uvnitř jedné profese.

Student tak může lépe porozumět tomu, proč mu některá cesta dává smysl.

Jak pomoci, aby rozhodnutí zůstalo studentovo

Nemusíme čekat na speciální projektový den. Samostatné rozhodování můžeme rozvíjet i během krátkého rozhovoru.

Místo „Tohle je pro tebe nejlepší“ můžeme říct:

„Vidím pro tuto možnost dva důvody. Jak to vidíš ty?“

A místo „Musíš už vědět, kam půjdeš“ se zeptat:

„Co potřebuješ zjistit, aby ses mohl posunout?“

A dopřejme studentovi skutečnou volbu tam, kde je možná. Kterou školu chce poznat blíž? Na co se chce zeptat? S kým by si potřeboval promluvit?

Dospělý přitom pomáhá držet přehled o termínech a podmínkách. Student dostává prostor přinášet vlastní otázky a hledat odpovědi.

Podpora samostatnosti má zahrnovat i pomoc těm, kteří ji potřebují. Student bez kontaktů v rodině nemá stejné možnosti domluvit si setkání s odborníkem jako spolužák, jehož rodiče v oboru pracují. Škola může nabídnout společné návštěvy, hosty i vzorové otázky. Příležitost něco zjistit a vyzkoušet tak dostanou i děti, kterým ji nemůže zařídit rodina.

Pomůže i jednoduché rozlišení:

„Co tě na té možnosti přitahuje z vlastní zkušenosti? A co o ní zatím víš jen od druhých?“

Když student převezme doporučení AI, můžeme pokračovat: „S čím souhlasíš? Proč? A co si ještě potřebuješ ověřit?“

Odpovědi nám napoví, kde už má jasno a kde mu můžeme pomoci hledat dál.

S rozhodováním pomáhejme krok za krokem

Věta „Je to tvoje budoucnost, rozhodni se“ může znít povzbudivě, ale studentovi nepomůže, pokud neví, jak postupovat. Učitel může rozhodování rozdělit: dnes si řekneme, co je pro studenta důležité, příště porovnáme možnosti a potom zjistíme, co nám ještě chybí.

Také změna názoru potřebuje prostor. Rozhodnutí vychází z informací dostupných v daném okamžiku. Když přibude důležitá zkušenost, má smysl ho znovu posoudit. Samostatnost zahrnuje schopnost své důvody vysvětlit i upravit.

Co tedy zůstává člověku?

AI může navrhnout možnosti, porovnat jejich vlastnosti a pomoci připravit otázky. Nemůže za studenta prožít běžný den na vybrané škole, zjistit, jaké vztahy potřebuje, ani nést jeho osobní zkušenost s danou cestou.

Ve škole proto stojí za to zajímat se také o to, jak žák ke svému rozhodnutí došel. Umí žák pojmenovat své důvody? Rozpozná, co ještě neví? Dokáže požádat o pomoc a udělat další krok?

Na konci rozhovoru nemusí zaznít „Teď už vím, čím budu“. Někdy je mnohem cennější věta: „Vím, co si potřebuji ověřit, a rozumím tomu, proč to chci udělat.“

---

Vyber (ne)správně pomáhá mladým lidem poznávat vlastní předpoklady, přemýšlet o možnostech a rozvíjet schopnost samostatného kariérového rozhodování. Naše programy a vzdělávací materiály jsou určeny studentům, rodičům i pedagogům.

Pedagogy a kariérové poradce, kteří chtějí probrat konkrétní situace ze své práce, zveme do programu Sdílení a konzultace případů z praxe kariérového poradenství.

Mgr. Ladislav Koubek, MBA