#NA ROZCESTÍ: Když žák řekne „nevím“.
Jak z jediné odpovědi otevřít cestu k budoucnosti?
„A co bys chtěl jednou dělat?“ – „Nevím.“
Krátká odpověď, kterou pedagogové, rodiče i kariéroví poradci slýchají velmi často. Někdy ji doprovází pokrčení ramen, jindy nejistý úsměv nebo dlouhé ticho.
Co s ní? Máme studentovi nabídnout seznam profesí? Doporučit test? Přesvědčovat ho, že už by měl mít jasno?
Možná je nejlepší udělat něco úplně jiného. Přestat hledat okamžitou odpověď a začít společně objevovat otázky, na které už mladý člověk odpovědět dokáže.
Stovky rozhovorů na Gaudeamu v Brně
Minulý týden jsme na říjnovém veletrhu Gaudeamus v Brně s týmem Vyber správně opět věnovali velkou část času rozhovorům se studenty o jejich budoucnosti.
Našimi poradenskými zónami prošly za čtyři dny stovky mladých lidí. Každý měl možnost strávit přibližně patnáct minut s kariérovým průvodcem a mluvit o svém konkrétním směřování, nejistotách, zájmech nebo rozhodnutích, která ho čekají.
Patnáct minut není mnoho. Přesto někdy stačí, aby student odcházel s úplně jinou otázkou, než se kterou přišel. A především s pocitem, že už ví, kde začít.
Součástí našeho působení na veletrhu byla letos novinka - konference „Design kariéry v turbulentní době“, která nabídla panelovou diskusi a sérii krátkých odborných vystoupení. Otevřeli jsme téma, jak připravovat mladé lidi na profesní život ve světě, v němž se rychle mění technologie, pracovní příležitosti i požadavky na lidské kompetence.
Právě tato nejistota proměňuje také roli kariérového poradenství. Už nestačí pomoci studentovi vybrat jednu školu nebo profesi. Potřebujeme ho naučit poznávat vlastní schopnosti, vyhodnocovat možnosti a postupně přijímat rozhodnutí, za která dokáže převzít odpovědnost. Potřebujeme ho naučit jedné z kompetencí budoucnosti - kompetenci sebeuvědomění a řízení vlastní životní cesty.
A právě tady se dostáváme zpátky k onomu jednoduchému „nevím“.
Proč otázka „Co chceš v životě dělat?“ někdy přemýšlení zablokuje
Z pohledu fungování mozku může být tato otázka mnohem náročnější, než se dospělým zdá. Žádáme totiž mladého člověka, aby současně vyhodnotil své schopnosti, zájmy, budoucí možnosti, očekávání okolí, ekonomickou realitu i důsledky rozhodnutí, které si zatím neumí představit.
Navíc se může obávat, že odpoví špatně. Že bude jeho volbu někdo kritizovat.
Mozek v takové situaci může vyhodnotit otázku jako hrozbu. Nemusí jít o fyzické nebezpečí. Stačí sociální tlak, obava z hodnocení, nejistota nebo pocit ztráty kontroly.
Při zvýšené stresové reakci se pozornost zužuje a může se zhoršovat pracovní paměť, kognitivní flexibilita i schopnost zvažovat více alternativ. Právě tyto funkce přitom potřebujeme při hledání nových možností a rozhodování.
Odpověď „nevím“ proto nemusí znamenat nezájem ani nedostatek schopností. Někdy pouze signalizuje, že je otázka příliš velká.
Úkolem průvodce není dodat správnou odpověď. Jeho úkolem je rozdělit velkou, ohrožující otázku na menší, zvládnutelné kroky.
1. Rozdělte velkou otázku na čtyři menší. Pomůže IKIGAI
Jedním z užitečných rámců pro takový rozhovor je IKIGAI, respektive jeho známá čtyřoblastní adaptace využívaná v kariérovém rozvoji.
Namísto otázky „Co chceš jednou dělat?“ můžeme postupně prozkoumávat čtyři oblasti:
Co mě baví?
Při jakých činnostech zapomínáš na čas?
Co děláš rád, i když tě k tomu nikdo nenutí?
O čem si rád povídáš nebo co si sám vyhledáváš?
Co mi jde?
S čím za tebou ostatní chodí pro pomoc?
Co se ti daří snadněji než některým spolužákům?
Na co jsi byl v poslední době pyšný?
Co mě může uživit?
Za jaké schopnosti nebo činnosti jsou lidé ochotni platit?
Kde by se mohly tvoje dovednosti uplatnit?
Jaká povolání by stálo za to prozkoumat?
Co svět potřebuje?
Co bys chtěl kolem sebe změnit nebo zlepšit?
Které problémy lidí, společnosti nebo přírody tě zajímají?
Komu bys chtěl být svou prací užitečný?
Není nutné projít všechny oblasti během jediného setkání. U třináctiletého žáka může být užitečné věnovat celou hodinu jen tomu, co ho baví, jinou pak tomu, co mu jde. IKIGAI je struktura, kterou doporučujeme proces sebepoznání žáka řídit a nabízí velmi šetrnou posloupnost jednotlivých kroků.
Důležité je dopřát studentovi čas. Mezi jednotlivými rozhovory může pozorovat své chování, sbírat příklady, zapisovat si zkušenosti nebo vyzkoušet novou aktivitu.
Sebepoznání není jednorázový test. Je to proces, při kterém postupně získáváme nové informace o sobě. Každý člověk potřebuje svůj vlastní prostor a čas k přemýšlení.
2. Nezastavujte se u první odpovědi. Ptejte se: „A co ještě?“
Představme si studenta, který na otázku, co ho baví, odpoví:
„Fotbal.“
Tady rozhovor často končí. Dospělý si odpověď zaznamená a pokračuje další otázkou.
Jenže právě tady může začít to nejzajímavější.
„A co ještě tě baví?“
„Hraju počítačové hry.“
„A co dalšího?“
„Občas pomáhám tátovi něco opravovat.“
„A ještě něco?“
„Rád organizuju věci s kamarády.“
Teprve když máme několik odpovědí, můžeme začít hledat souvislosti.
„Co mají všechny tyhle činnosti společného?“
Student možná neví. To vůbec nevadí.
Zkusme otázku zjednodušit:
„Co mají společného fotbal a počítačové hry?“
„Asi soutěžení.“
„A co tě baví na fotbalu a na organizování akcí s kamarády?“
„Že něco děláme společně.“
Najednou už nemluvíme o fotbalu. Mluvíme o soutěživosti, spolupráci, organizování, potřebě dosahovat výsledků nebo překonávat výzvy.
A to jsou charakteristiky, které lze uplatnit v celé řadě profesí.
Proč tato technika funguje?
První odpověď bývá často tou nejsnáze dostupnou. Opakovaným, trpělivým dotazováním pomáháme studentovi rozšiřovat okruh vzpomínek a zkušeností.
Následným hledáním společných znaků přecházíme od jednotlivých aktivit k obecnějším vzorcům zájmů, motivace a schopností.
Právě takové vzorce jsou pro kariérové rozhodování často užitečnější než seznam oblíbených předmětů nebo koníčků.
Pozor ale na jednu důležitou věc: průvodce by neměl studentovi příliš rychle podsouvat vlastní interpretaci.
Místo „Takže jsi soutěživý a měl bys dělat manažera“ je mnohem užitečnější zeptat se:
„Co z toho, co jsme teď objevili, ti připadá důležité pro tvoji budoucnost?“
3. Dejte mozku čas. Ticho není chyba rozhovoru - je to chytrá práce s mozkem mladého člověka
Jednou z nejtěžších dovedností průvodce je vydržet ticho.
Položíme otázku. Student přemýšlí. A my máme tendenci po několika sekundách nabídnout odpověď, další otázku nebo vlastní příklad.
Jenže tím můžeme jeho přemýšlení přerušit.
Zkuste otázku položit a chvíli počkat. Někdy pomůže dát studentovi možnost odpověď nejprve napsat, nakreslit nebo si vybrat z několika příkladů.
A pokud odpověď nepřichází, můžeme otázku zmenšit.
Místo „V čem jsi dobrý?“ se zeptat:
„Co se ti povedlo minulý týden?“
Místo „Co tě v životě naplňuje?“:
„Na co ses v poslední době opravdu těšil?“
Místo „Jaké je tvoje vysněné povolání?“:
„Kterou práci by sis chtěl na jeden den vyzkoušet?“
Nejde o to, aby student rychle odpovídal. Jde o to, aby začal přemýšlet způsobem, který mu umožní objevovat nové souvislosti.
4. Každý rozhovor zakončete malým krokem
Ani dobrý kariérový rozhovor nemusí končit rozhodnutím o škole nebo profesi.
Může skončit například tím, že si student uvědomí, že ho baví práce s lidmi, ale neví, jaké profese s tím souvisejí. Jedna nová mylšenka, nápad - už to je skvělý výsledek.
Nyní se můžeme zeptat:
„Co bys mohl udělat, abys zjistil něco víc?“
Možná si promluví s někým, kdo takovou práci vykonává. Navštíví školu, vyzkouší si aktivitu, vyhledá informace nebo bude týden pozorovat, při kterých činnostech se cítí nejlépe.
Cílem není, aby po patnácti minutách věděl, čím bude. Cílem je, aby věděl, jaký další krok může udělat.
A aby postupně získával důvěru ve vlastní schopnost rozhodovat se.
Vyber (ne)správně: Průvodce, který pomáhá klást správné otázky
Právě na těchto principech stavíme také náš učební a rozvojový materiál Vyber (ne)správně.
Kniha provází mladé lidi třemi důležitými etapami: poznáváním sebe sama, objevováním světa profesí a vlastním rozhodováním. Nabízí otázky, cvičení a nástroje, které mohou využívat samostatně i společně s rodiči, pedagogy nebo kariérovými poradci.
Máme radost, že její kvalita získává uznání také mimo naši každodenní práci se studenty. V roce 2026 se dostala mezi nominované materiály v evropské soutěži Best European Learning Materials Award (BELMA) na Frankfurtském knižním veletrhu a na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě získala 3. místo v soutěži o nejkrásnější knihu pro děti.
Je to pro nás potvrzení, že odborný vzdělávací materiál může být současně přístupný, vizuálně atraktivní a motivující k vlastnímu přemýšlení.
A kdo podpoří samotného kariérového poradce?
Kariérové poradci z praxe mají v své brašně nástrjů osvědčené postupy, které pomáhají, a zkušenosti, které stojí za to sdílet.
Proto jsme připravili Mastermind pro kariérové poradce – Sdílení a konzultace případů z praxe kariérového poradenství.
Jde o facilitovanou online skupinu pro kariérové a výchovné poradce, školní psychology a pedagogy. V pěti společných setkáních se účastníci věnují konkrétním situacím, které při práci s mladými lidmi skutečně řeší.
Společně rozvíjejí dovednosti vedení koučovacího rozhovoru, práci s diagnostikou, podporu motivace a sebedůvěry i postupy, které studentům pomáhají přejít od nejistoty k rozhodnutí.
Nejde o další pasivní webinář. Jde o prostor pro odbornou reflexi, sdílení zkušeností, hledání řešení a posilování jistoty v roli průvodce.
Protože dobrý kariérový poradce nemusí znát odpovědi na všechny otázky. Potřebuje umět vytvářet prostor, ve kterém je mohou objevovat sami studenti.
Až příště uslyšíte „nevím“…
Zkuste odpovědět:
„To je v pořádku. Nemusíme to vědět hned. Pojďme společně zjistit, co už o sobě víš.“
Možná právě tak začíná jeden z nejdůležitějších rozhovorů o budoucnosti mladého člověka.
Mgr. Ladislav Koubek. MBA
Komentáře